úterý 5. listopadu 2019

Rád hraju tam, kde lidé rádi naslouchají





Jiří Bárta se na letošních Strunách podzimu vrátil k šesti suitám pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha, které provedl na vůbec prvním ročníku festivalu, v roce 1996 v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Koncertní podobu současné Bártovy interpretace zásadního díla violoncellového repertoáru nabídl festival v pátek 8. listopadu v akusticky zajímavém, betonově syrovém prostoru Divadla X10, tedy v podzemí někdejšího Domu uměleckého průmyslu, který jsme po léta znali také jako výstavní síň ÚLUV.
S Jiřím Bártou jsem dělal v srpnu 2014 rozhovor pro Literární noviny. Vztahoval se k jeho tehdejšímu podílu na festivalu Dvořákova Praha, ale týkal se i mnoha obecnějších otázek, včetně interpretace Bachových suit pro violoncello. Rád si ten rozhovor připomínám...
.



Jiří Bárta patří ke stálicím české hudební scény – prosím neplést s Danem B. či Alšem B., jeho nástrojem je violoncello. Zkušenosti nasbírané doma i ve světě ovšem stále častěji uplatňuje i jako dramaturg hudebních přehlídek, či chcete-li jejich „kurátor“. Takového titulu se mu totiž dostalo v rámci letošní Dvořákovy Prahy...


Velké koncertní sály mají prázdniny. Co dělá violoncellista v létě?
Poslední dny července jsem například trávil v Lobendavě...

Kde to je?
Nejsevernější obec v Čechách. Ve Šluknovském výběžku. Je tam krásný barokní kostel, pro nějakých dva tisíce věřících. S krásnou akustikou - i když kostel sám bez opravy asi nepřežije pár dalších desetiletí. Dostal jsem výjimečnou šanci tam nahrávat...

Pro jakou značku?
Zatím sám pro sebe. Před dvaceti lety přišla kvalitní nahrávací aparatura pro sólové projekty na pár milionů, dnes je dostupná za desítky tisíc. Jsem si tedy sám vlastním pánem – nemám žádný časový limit na pronájem studia ani závazný termín odevzdání. Vždycky jsem snil o tom, že si budu s nahrávkou hrát, piplat si ji. Tak jako to dělají rockeři, kteří se na dva roky někam zavřou a vymýšlejí novou desku. Na druhé straně hrozí, že se do toho možná zaberu natolik, že nahrávku nikdy nedokončím. Ale alespoň se o ni pokusím.

Co nahráváte?
Suity pro violoncello Johana Sebastiana Bacha, které jsem už před lety nahrál u Supraphonu.

Máte pocit, že je dnes budete hrát jinak?
Ano, mám pocit, že je hraju jinak. Tenkrát jsem hodně dbal na autentické hraní – dokonce jsem hrál na barokní cello, na střevové struny. Nová nahrávka by měla být svědectvím o tom, kam jsem se od té doby posunul. A budete to můj osobní dárek, který si chci dát k padesátinám. Možná ji vyvěsím na svůj web k volnému stažení.

Vy už nějakou nahrávku na webu máte?
Ne, co se týká webu, facbooku, blogů jsem velký lúzr... Závidím kolegům, kteří své elektronické profily sytí stále novými a novými informacemi. Řekl bych, že jsem stará generace, ale oni jsou často starší než já... Ale je mi nepříjemné psát o sobě, a když máte své stránky, tak nutně o sobě píšete.  

Na začátku září vás čeká velmi intenzivní podíl na festivalu Dvořákova Praha. Jaký máte vztah k Antonínu Dvořákovi?
Jako každý violoncellista, velmi kladný. Díky koncertu v h moll, který nám Dvořák věnoval a bez kterého bychom se měli špatně, protože by náš repertoár byl o mnoho chudší. Byla to skladba, díky které jsem se jako kluk zamiloval do vážné hudby.

V kolika jste Dvořákův violoncellový koncert hrál poprvé?
Na Lidové škole umění byli „borci“, kteří se do toho pouštěli už třeba ve třinácti letech. Pan učitel Škampa mi sice dával hrát všechny těžké školní koncerty, třeba Grützmacherovy, které se dnes už bohužel nehrají nebo jen málo, ale k Dvořákovu koncertu jsem se dostal až na konzervatoři, pod vedením Josefa Chuchra. Konzervatoř jsem s Dvořákem absolvoval, vyhrál jsem s ním i první dvě větší soutěže. A Dvořákův violoncellový koncert byl první skladbou, na níž jsem si vyzkoušel, jak se hraje s velkým orchestrem – to mi bylo osmnáct.

A kdy jste ho nyní hrál naposledy?
Hned dvakrát v rozmezí jednoho červnového týdne. V Jihlavě, na mahlerovském festivalu, s ostravskou filharmonií, a poté na „svém“ kutnohorském festivalu, s filharmonií ze Zlína.

Na letošním ročníku Dvořákovy Prahy se objevíte nejen jako interpret, ale jste také dramaturgem komorní řady. Jak k tomu došlo?
Asi i do Prahy dorazila dobrá pověst kutnohorského hudebního festivalu, který jsem před osmi léty spoluzakládal a jehož jsem umělecký ředitel nebo dramaturg.

Vyhovuje vám tato dvojí role, jedno zda v Kutné Hoře nebo v Praze?
Vyzkoušel jsem si to bohatě. A zjistil jsem, že mne baví.

Čím se řídíte jako dramaturg?
Snažím se aby program nevypadal jen hezky na papíře, ale aby oslovil posluchače. Aby pro ně koncerty byly něčím nové, ale aby si na své přišli i ti, kteří mají rádi skladby často hrané, obecně oblíbené. Představuji si, že sám sedím v publiku jako posluchač a chci si z koncertu něco odnést.

Co bylo u dramaturgie pro Dvořákovu Prahu dřív? Představa o programu nebo představa o interpretech?
Program. Věděl jsem, že musím dát velký prostor hudbě Antonína Dvořáka a hudbě Dvořákem inspirované. Samotného mne přitom překvapilo, pro koho všeho byl Dvořák inspirativní. Víme to o Sukovi, o Novákovi, Janáčkovi. Ale on měl zvuk i mezinárodní, zvláště pro mladou generaci, která přicházela už za jeho života. Například Arnold Schoenberg jako mladý podomácku hrál v kvartetu Dvořáka a nesmírně ho obdivoval. Proto je hned v prvním večeru komorní řady vedle Dvořákova Smyčcového kvartetu e moll zařazena i Schoenbergova Zjasněná noc. Paralely mezi nimi jsou překvapivé. Totéž platí i o Triu pro klarinet, violoncello a klavír Alexandera Zemlinského.

Komorní řada nabídne kromě stálých souborů i některá volná uskupení, sestavená jen pro festivalovou potřebu...
I to je kutnohorská zkušenost. Muzikanti se sejdou až na místě, intenzivně zkoušejí den dva a pak předstoupí před publikum, tento princip funguje velice dobře, bez vady – díky atmosféře, kterou to s sebou nese. Nový ředitel Dvořákovy Prahy Marek Vrabec chtěl něco z této bezprostřednosti přenést i na pražský festival.

Ovšem velký festival jakým je Dvořákova Praha je asi nesouměřitelný s kutnohorským, přinejmenším rozpočtem, který umožňuje získat umělce zvučných jmen...
Dvořákova Praha má pochopitelně větší rozpočet než náš festival v Kutné Hoře. Přesto i v Kutné Hoře mám „drahé“ umělce. Přijíždějí za honoráře, za které by jinam nepřijeli. Je to tím, že se dobře známe, že mají zájem hrát se mnou a já s nimi. Základem kutnohorského programu po celou dobu trvání jsou ale čeští hráči, vynikající komorní hráči. Bez nich by to nešlo, oni vytvářejí atmosféru festivalu - a také kvalitu. Všichni si k sobě hezky „sednou“. Nenajdete tam nafoukané egocentriky, ty já nemám rád, takoví mohou zničit celou atmosféru. V Kutné Hoře jsme nevsadili na mediálně zvučná jména, která téměř automaticky přitahují publikum – a přesto jsou koncerty plné. Dvořákova Praha je ovšem už ze své podstaty velmi prestižní festival, tam se zvučná jména musí objevit.

Je tedy výhodou, když festivalový dramaturg je zároveň i interpretem?
Může to být výhoda. Troufám si na to, protože jsem toho už hodně odehrál, hrál jsem s mnoha hudebníky, vycítím, kdo si s kým na podiu „sedne“.

Pro Dvořákovu Prahu chystáte hned několik takových večerů, na nichž si hráči, kteří spolu obvykle nehrají, budou muset, jak říkáte, „sednout“. Co podle vás taková vystoupení divákům poskytnou? A nepodepíše se na kvalitě koncertu nedostatek času na přípravu?
Něco jiného je připravit se na jeden večer, odehrát ho, a pak se znovu rychle připravovat v potu a krvi na další a opět ho odehrát jako o život, a něco jiného je odehrát koncert v rámci několikatýdenního turné, jeden z mnoha – i když je to v krásné Praze. Znám z vlastní zkušenosti, jak je náročné soustředit se na každý koncert v rámci turné a odehrát ho na sto procent. A týká se to i těch nejrenomovanější. V programu připraveném jen pro jeden výlučný večer je prostě zvláštní kouzlo. Není tam třeba vše dotaženo k úplné dokonalosti, jako u programu pečlivě dlouho studovaném, ale výsledek je neopakovatelný. Nechci generalizovat, ale i nadšená, svěží a radostná nedokonalost může u publika zapůsobit víc než chladně profesionální – a někdy až unavená – dokonalost. Taková produkce pochopitelně vyžaduje souznění zúčastněných, s každým tak nemohu hrát. Hráči si musí umět naslouchat a jsou schopni rychle se přizpůsobit.

Vadim Repin a Konstantin Lifschitz – s nimiž se vy osobně na Dvořákově Praze pustíte do podobného dobrodružství –, to jsou hráči tohoto typu?
Konstantin Lifschitz je můj přítel, několikrát hrál na festivalu v Kutné Hoře, s Vadimem Repinem jsem se několikrát potkal, a i když jsme spolu nikdy přímo nehráli, jen jsme jednou vystupovali v rámci jednoho večera, vím jaký je člověk a vím, jak hraje. Oni dva spolu hráli často. Takže v naše společné setkání na pódiu věřím.

Repin je u nás znám ovšem spíše z nahrávek než z koncertů, takže jeho vystoupení bude zajímavé i z tohoto ohledu...
Každopádně tu nebyl tak často, jak by si zasloužil. A jak bychom si to zasloužili i my, jako posluchači. Vzpomínám si, že poprvé jsem ho slyšel na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu. Mě bylo osmnáct, jemu asi čtrnáct – byl tam s Maximem Vengerovem, s nímž chodil do třídy Zachara Brona na konzervatoři v Lübecku. Slyšel jsem je, a nevěřil svým vlastním uším. Skvostný zážitek. Zachar Bron  byl vlastně tyran – i když to bylo v zápalu pro dobrou věc. Ne každý takový přístup vydržel, ale kdo to vydržel, tak z toho něco bylo. Tak se prostě dřív učilo...

Když jste vy učil, také jste byl tyran?
No, také plakali, také utíkali, bouchali dveřmi... Ale vážně: nejen k žákům, i k sobě se snažím být přísný. Pochválím, když to tak opravdu cítím. Nebo se snažím dodat sebedůvěru. Protože u velkých talentů bývá časté podceňování. Ale když vidím nedostatky – způsobené třeba lenivostí, pohodlností – tak to tak nemohu nechat. Učit je těžké. Proto dneska už ani pravidelně neučím.

Co znamená, že jste sám k sobě přísný?
Den, kdy bude člověk spokojený sám se sebou, může být předzvěstí konce. Je třeba se pořád dobře poslouchat. Dostat se na cestu dolů je velice snadné, platí to obecně a v hraní zvláště. Tam je hodně technické preciznosti, s níž je třeba začínat stále znovu a znovu.

Čím si vysvětlujete, že cestou, jakou jste zvolil na kutnohorském festivalu, nejde víc pořadatelů?
Panuje představa, že na festival musí přijet trio, kvarteto či soubor, s pečlivě nacvičeným programem. Vymyslet si vlastní dramaturgii od a do z, včetně toho kdo s kým bude hrát, je také pochopitelně pracnější. Jednoduší je sestavovat program z hotových nabídek agentur, kterých se vám na stole může sejít mnoho desítek.

Při sestavování programu pro letošní Dvořákovu Prahu jste bral ohled na Rok české hudby?
Dvořákova Praha je vlastně vždy poctou české hudbě. Bral jsem ohled spíše na zastoupení Antonína Dvořáka, a těch, které Dvořák ovlivnil. Kromě již zmíněných Schoenberga a Zemlinského, je to třeba i Ervín Schulhoff. Jeho Smyčcový sextet sice vznikl už v době, kdy byl svébytným skladatelem, mimo cizí vlivy – ale on byl vždy velkým ctitelem Dvořáka. Do stejné kategorie patří Suk i Martinů. Naopak Čajkovskij se v programu ocitá spíše jako Dvořákův protiklad, kontrast - i když se vzájemně obdivovali.

V jednom večeru Dvořákovy Prahy se na podiu Rudolfina postupně ocitnou tři kvarteta zvučných jmen. Není to škoda? Nezasloužilo by si každé samostatný koncert?
Úkolem toho koncertu je vzdát poctu české kvartetní škole, která má i ve světě zvuk. A svoji roli hrál i čas – festival je koncentrován do dvou týdnů, nemá času nazbyt. To je zároveň jeho výhoda, posluchači neztratí souvislosti celé přehlídky.

Další festivalový večer chce připomenout středoevropskou hudbu, středoevropské kulturní prostředí mezi léty 1890 a 1920. Bylo tu inspirací letošní sté výročí vypuknutí první světové války?
Na první světovou válku jsem při přípravě programu nehleděl, ale nebráním se tomu, bude-li tu vnímána souvislost s ní. První světová válka zůstává ve stínu té druhé, ale přitom do dějin střední Evropy zasáhla možná i výrazněji. Jsou jí ovlivněny i naše rodinné příběhy – včetně příběh mé rodiny. Jméno mého děda stojí na pomníčku padlých vojáků z první světové války v Babicích. Prastrýc, violoncellista, absolvoval legionářskou anabázi ze Sibiře. Babička vyprávěla, že už ho v duchu pohřbili, a on najednou stojí za dveřmi, zarostlý, vyhublý...

Zálibu pro violoncello jste zdědil po něm?
Maminka byla z velké rodiny řezníka a uzenáře. Všichni na něco hráli, zpívali. Když se rodina sešla na Vánoce, byl to hudební zážitek. Takže bylo logické, že i my děti jsme na něco začali hrát. Sestra na klavír, na mne padla volba smyčcového nástroje... A maminka často vyprávěla, jak prastrýcovo violoncello krásně znělo... Byl to asi dobrý hudebník, který se živil například hraním k němým filmům. Zdědil jsem jeho notový archiv. Hráli i kusy Beethovenových symfonií. Muselo to být kouzelné, někdy bych si to rád vyzkoušel. A Dvořákův violoncellový koncert hrál asi velmi často, soudě podle osahaných a potrhaných rohů partitury.

V programu komorní řady jste zcela vynechal soudobou hudbu, které se jinak nevyhýbáte. Byl to záměr?
Nové vedení Dvořákovy Prahy v čele s Markem Vrabcem chce ctít určitý konzervatismus festivalu - na rozdíl třeba od Strun podzimu, tedy druhého festivalu, o který se stará. Takže největší „výstřelkem“ je zařazení Schulhoffova Smyčcového sextetu, který má ale významné místo v hudbě dvacátého století. Tedy pomineme-li Schoenberga. Ale jeho Zjasněná noc má blíž k pozdnímu romantismu než k moderně.

V Kutné Hoře ale soudobou hudbu uvádíte?
Velice pravidelně. Snažím se ji „vpašovat“, kam to jde - a třeba skladby velice kontroverzní či obskurní.

Je české publikum konzervativní?
Všude na světě je publikum konzervativní. To české je ještě tolerantní, ve srovnání třeba s publikem anglickým nebo americkým... Ale možná jsou na vině pořadatelé, kteří se bojí vybočit. Ve Spojených státech se soudobá hudba hraje třeba jen na specializovaných festivalech. Ale osobně se mi systém elitářských festivalů soudobé hudby nikdy moc nelíbil, nepřišel jsem jim na chuť. Mým ideálem je zprostředkovávat soudobou hudbu běžnému posluchači, v sousedství s hudbou jiných epoch, a vždycky jsem se to tak v rámci svých koncertů, ale i nahrávek snažil dělat. Zářným příkladem bylo album Reflexe. Supraphon chtěl album slavných přídavků a výsledkem bylo album, z něhož zní nejen Dvořák, ale i Messiaen, Saint-Saëns, Webern, Kopelent. Tam byl můj ideál... Můžete tomu říkat třeba postmoderna nebo jak chcete.

Koncerty komorní řady Dvořákovy Prahy se budou hrát na dvou adresách. Ve velkoměstsky vznešeném Rudolfinu a v naopak poklidně ztišeném Anežském klášteře. Čím jsou ty dvě dosti odlišná místa zajímavá pro komorní produkce?
Usiloval jsem především o místo menší a méně tradiční, s intenzivní atmosférou. V tom je Anežský klášter nenahraditelný. Je to téměř jakási malá vesnice skrytá uvnitř velkoměsta. Koncertní sál není ani příliš malý ani příliš velký, navíc má skvělou akustiku. Ostatně tam budeme i zkoušet, tam bude jakýsi „domov“ komorní řady. Dvořákova síň Rudolfina – která je takovým centrem celého festivalu – je ovšem akusticky také skvělá, a byla by škoda ji nevyužít. Obě ta místa mají svoji tradici, svůj, byť zcela odlišný, genius loci, a to hraje také roli.

Jak se jako interpret díváte na situaci s koncertními sály v Praze?
Praze chybí moderní sál s velkou kapacitou. Zda by se dařilo ho naplňovat publikem, to je otázka jiná. Jen si říkám, že by to nutně nemusela být nová stavba na zelené louce, ale že by mohl vzniknout v nějaké už nepoužívané, třeba industriální stavbě. Nebo rekonstrukcí nějakého stávajícího velkého sálu, například v Paláci kultury. To by mohl být ideální sál na ideálním místě. Kvalitní koncertní sály, to je však problém nejen Prahy, ale celé republiky. Podívejte se na Ostravu, Brno, České Budějovice... Tam by bylo třeba postavit nové sály spíš než v Praze.

Ve světě je situace jiná?
Například ve Španělsku, navzdory tomu, že neustále potácí v hospodářských problémech, najdete kvalitní koncertní sály v každém větším městě.

Kde se vám osobně nejlíp hraje?
Asi v Dvořákově síni Rudolfina. I když někteří kolegové říkají, že je stresuje ta vznešenost, ta prestiž nejvýznamnějšího českého sálu. Ale mě se dobře hraje kdekoli, kde se sejdou lidé, kteří se na hudbu těší, kteří na koncert jdou kvůli hudbě a jsou jí otevřeni. Takže bych jmenoval menší kostely na venkově, menší sály na dědinách. Není tam třeba úplně hojná účast, ale jeden jako druhý přicházejí posluchači proto, že tam chtějí být... a ne proto, že se to zrovna nosí.


na manžetu:
Jiří Bárta
(1964)
patří již od 90. let ke špičce violoncellistů své generace. Koncertoval sólově i s jinými interprety a orchestry v koncertních síních a na festivalech po celé Evropě, v Americe, Japonsku a Austrálii. Jeho repertoár sahá od staré hudby až k soudobé. Mnoho skladeb uvedl v české nebo světové premiéře. Natáčel pro Supraphon, Lotos, Deutsche Gramophon či Hyperion. Získal řadu významných ocenění, mj. Hammer Rostropovich Award, Europäische Förderpreis für Musik, Gramophone Editor’s Choice či Grammy Award London. Podílel se na založení Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jehož je uměleckým ředitelem.

FOTO nahoře: Struny podzimu

pátek 1. listopadu 2019

Minulost je blíž než tušíme



Již v druhém vydání přináší nakladatelství Vyšehrad Dějiny světa převzaté z německého originálu. Šest svazků nabízí „nový pohled na světové dějiny“. Jednotlivé oblasti, epochy a kultury nestojí izolovaně vedle sebe, ale jsou propojeny sítí vzájemných vztahů a nahlíženy důsledně perspektivou celku...
O prvních svazcích prvního vydání jsem psal v Literárních novinách na sklonku roku 2012:




V posledních letech jsme mohli listovat mnohými dějinami světa, které vsadily na první pohled. Velké reprodukce vybraných artefaktů, pestrobarevné mapy, podstata ohlodána na fakta jednoduše vstřebatelná. Šestisvazkové Dějiny světa, které z produkce darmstadtského odborného nakladatelství WBG (Wissenschaftlische Buchgesellschaft) převzal pražský Vyšehrad – zatím jsou k dispozici dva svazky, pokrývající dějiny od počátku až do roku 600 našeho letopočtu –, patří z vnějšku do „staré" školy.
Masivní svazky nabízejí především text. Ilustrace jsou tu spíše do počtu, mapy si vystačí s bílou, černou a šedou. A přece jsou to Dějiny, které mají zvídavému čtenáři co nabídnout. Hutný výklad, sepsaný početným kolektivem specialistů z rozličných badatelských institucí z celého Německa, navazuje na tradici univerzálního dějepisectví. Rozvíjí ji ovšem v duchu nejnovějších poznatků, vyplývajících z uplatnění moderních vědeckých metod i z četných archeologických nálezů posledních let, které posunuly naše vidění minulosti. Jsou to Dějiny globální, nahlížející do všech koutů planety, přibližující vývoj všech kultur, nikoli jen té evropské. Sinolog Helwig Schmidt-Glitzer v úvodu k celé sérii říká: „Tyto Dějiny světa poprvé představují historii člověka na planetě Zemi na pozadí všech dob a kultur." Nevím, zda slovo „poprvé" je tu použito zcela po právu – podobně, i když spíše popularizující formou, na příběh lidstva nahlédl například už australský historik Geoffrey Blainey ve Velmi stručných dějinách světa, česky vydaných roku 2005. Přesnější by bylo „poprvé v takové šíři".
Předností „darmstadtských" Dějin světa je také odložení představy, že šíření velkých vynálezů a vývojových postupů vede lidstvo po cestě neustálého pokroku. „...dnešní bádání už pro minulost nevytváří stupnice, jejichž jednotkami jsou pokrok, stagnace nebo recese," říká v kapitole věnované prehistorické Africe Peter Breunig. To, co se totiž dříve zdálo být pokrokem, často bylo lůnem našich současných problémů, kterými jsou přelidnění, ničení životního prostředí, drancování zdrojů a globální oteplování. Do hlubin minulosti tu tedy nahlížíme i pomocí „zostřené optiky" globalizovaného světa. „Minulost je nám přitom blíže, než jsme kdy tušili," míní profesor Helwigh Schmidt-Glitzer. A jeho kolegové s autorského týmu Dějin světa s ním tento názor sdílejí.
První svazek s časovým vymezením „Základy globálního světa od počátku do roku 1200 př. Kr." sepsal osmnáctihlavý profesorský kolektiv vedený münsterským profesorem archeologie Albrechtem Jockenhövelem. Mottem svazku se stala myšlenka, že v historickém podélném řezu, který Dějiny světa čtenářům nabízejí, se globalizace a regionalizace vzájemně nevylučují, naopak že se vzájemně podmiňují. „Z jednotného lidského pokolení, které se postupně rozšířilo po celé zeměkouli, se v různých ekosystémech vyvinula stále více se diferencující společenství, která se od dob převratného rozvoje produktivního způsobu hospodaření od sebe postupně vzdalovala, až začala žít vlastním izolovaným životem," píše Albrecht Jackenhövel v úvodu výkladu, který kaleidoskopicky líčí vývoj všech lidských populací a kultur. Obhlížíme tu celou oikúmené, řečeno antickým termínem pro lidmi obyvatelný zemský povrch, termínem, který se až později zploštil jen na mediteránní kultury. Jsme svědky složité cesty, kterou různé populace Homo člověka musely urazit, než dospěly k přívlastku sapiens, sledujeme rozdílné cesty lovců či sběračů na jedné straně a rolníků a chovatelů dobytka na druhé, nahlížíme do prvních vesnic i prvních městských struktur, sledujeme vzestupy (i pády) prvních vyspělých kultur, starověkého Egypta, Mezopotámie, Chetitské říše, mínojské i mykénské kultury, kultury Arabského poloostrova a povodí Indu, sledujeme jedinečné vlivy proměny metalurgických technologií zpracování mědi a bronzu či vynálezu kola a povozu. Výklad míří i do Afriky, Číny, ke kulturám staré Ameriky. Samostatná kapitola je věnována také okraji oikumeny, Arktidě.
Výklad v druhém svazku se soustřeďuje na dějiny dvou velkých historických území, navzájem do značné míry nezávislých, vyznačujících se (i přes vzájemné kontakty a vztahy) značnou dostředivou silou – oikumeny předoasijsko-středomořskou a oikumeny východoasijsko-čínskou. Tomu odpovídá i odborné zaměření dvou editorů svazku – Gustav-Adolf Lehmann je specialistou na starověké Řecko, Helwig Schmidt-Glinzer sinologem. Svazek nás dovede od roku 1200 př. Kr. až k roku 600 po Kr., odkud je už výhled do středověku. Detailně tu můžeme obhlédnout politické, ekonomické, kulturní i náboženské dějiny dávných států a říší, a pod fakty odhalovat sílu i křehkost starověkého světa.
Nakladatelství Vyšehrad věnovalo přípravě českého vydání Dějin světa velkou péči. Vnější podoba svazků zůstává shodná s původním vydáním, překlad každého dílu ovšem revidoval pečlivě sestavený tým tuzemských odborníků. Dějiny světa jsou seriózní (nikoli však nudnou) odpovědí na záplavu pophistorických či dokonce pseudohistorických výkladů lidské historie, jimiž je knižní trh zaplaven. Další svazky by měly být vydány během let 2013 a 2014, vždy na jaře a na podzim.

Albrecht Jockenhövel (ed.): Dějiny světa 1 – Od počátku do roku 1200 př. Kr.. Vyšehrad, 480 stran, 598 Kč, ISBN 978-80-7429-241-5.
Helwig Schmidt‑Glintzer (ed.), Gustav Adolf Lehmann (ed.): Dějiny světa 2 – Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr.. Vyšehrad, 480 stran, 598 Kč, ISBN 978-80-7429-292-7.

úterý 1. října 2019

Polská tvář Mariusze Szczygieła




A Mariusz Szczygieł do třetice. Opět Literární noviny, opět rok 2011.



Prádelna hotelu U Bašty v dolnoslezské Złotoryji byla dobrou reportérskou školou. Malý Mariusz Szczygieł, který sem docházel každé odpoledne za matkou a tetami, se tu naučil poslouchat. Sice praví, že „naslouchat je jednoduché“ („Stačí neohrnovat nos, že něčí život není takový, jak bychom chtěli.“), že psát je daleko těžší – ale jedno bez druhé-ho nejde. Tedy, pokud chcete psát tak, aby druzí měli chuť to číst (čímž se reportérský trojúhelník uzavře). Šest textů, které knížka „dámských příběhů“ obsáhla, vyšlo původně v jedné z příloh varšavského listu Gazeta Wyborcza. (Popravdě, takové přílohy, v nichž by měl pravidelný prostor reportážní žánr, u nás deníky už nemají – i proto skomírá česká reportáž na úbytě.) Jsou to texty o zvláštních „libůstkách“ – odtud název celé knihy. Dámy se tu ocitají v rozličných rolích – jako objekt „libůstky“. Jednostranná sázka na ženy není náhodná. „Jak známo, mají toho ženy na srdci víc než muži,“ říká v úvodu knihy. A připojuje jeden velmi lakonický a zároveň velmi výstižný postřeh o zákrutech lidské povahy, který vyslechl právě od ženy (herečky Zofie Czerwińské): „Nejlepší místo pro stan je vždycky o kousek dál.“ Odtud reportér odvíjí i stručnou charakteristiku knihy: „Některé reportáže z tohoto svazečku jsou o stanu, který nestál na správném místě. Některé naopak ostanu postaveném na chvíli ně-kde, kde to bylo nejhezčí.“ Ty komorní příběhy žen jsou zdánlivě všední, někdy až banální. Vždyť co je zajímavého na tom, že si dvě paní, které spolu studovaly, dvaapadesát let den co den píší dopisy? Co je tak zajímavého na tom, že Janina Turková, žena v domácnosti, matka tří dětí, si od roku 1943 do roku 2000, tedy po pětasedmdesát let, zaznamenávala sebemenší detaily svého nepříliš vzrušivého života? A co může být zajímavého na soupisu jmen, který reportér čirou náhodou nalezne pod kavárenským stolkem? Zkušený reportér ovšem banalitu dokáže proměnit v neobvyklý, překvapující a tajuplný příběh, v němž nalézáme dřeň života, po-znání, jak málo umíme chápat jiné, jak málo umíme naslouchat jiným. České vydání Libůstky se od polského originálu jedním textem liší. Rozhovor s Izabellou Skrybant-Dziewiątkowskou, zpěvačkou Tercetu Egzotycznego, patrně nejstarší hudební skupiny v Polsku, která nepřetržitě vystupuje od roku 1963, byl přece jen vzdálený tuzemské zkušenosti spolskou kulturou. Nahradil ho text Zavazadla paní K. o herečce Idě Kaminské, která vytvořila hlavní ženskou roli v oskarovém československém filmu Obchod na korze. Szczygieł vněm nejvýrazněji překračuje hranici každodenních dějin k tzv. velkým dějinám. Ale i paní Ida patří k ženám, které mají své „libůstky“: věrna rodinné tradici po léta provozovala ryze židovské divadlo, které po jistý čas bylo dokonce jediné mimo Izrael, jež financoval stát. Knihy Gottland a Udělej si ráj byly – přes zjevné mistrovství svého autora – atraktivní zejména proto, že ukazovaly, jak se můžeme jevit světu. Libůstku by čtenář měl ovšem ocenit zejména jako čirou ukázku po léta šlechtěného, u nás však stále málo známého umění polské reportáže.

Ivan MATĚJKA



Mariusz Szczygieł: Libůstka. Dámské příběhy. Překlad Helena Stachová

Jaroslava Jiskrová Máj/ Dokořán

200 str., 225 Kč, ISBN 978-80-7363-372-1

Gottland 2




V roce 2011, už v Literárních novinách, píšu o další knize Mariusze Szczygiela, která byla přeložena do češtiny pod názvem Udělej si ráj:



Zemský ráj to napohled, zpíváme o své zemi v národní hymně. Polský reportér Mariusz Szczygieł soudí, že zatímco v jiných hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor, v české hymně… „se pravděpodobně leží“. Je to logické. „Co jiného se také dá dělat v ráji?“

Polská literární reportáž je pojmem. Celý svět zná Hannu Krallovou či Ryszarda Kapuścińského, abych jmenoval ty nejproslulejší ze zakladatelské generace. Po nich ovšem přišli další. Přinejmenším v evropských literárních salonech dnes už dobře zní jméno Mariusz Szczygieł, což je pokračovatel tradice, která se rodila v šedesátých letech. A oficiální, bruselská Evropa dala jedné jeho knize dokonce čestný titul Evropská kniha roku. Doma, v Polsku, se proslavil mimo jiné reportáží o onanii. A také televizní show nazvanou Na jakékoli téma. Pracuje ve varšavském listě Gazeta Wyborcza, v jeho pozoruhodné reportážní příloze Duży Format (založil také školu pro reportéry a knihkupectví s reportážní literaturou).
Kupodivu Szczygieła známe i my, čeští čtenáři, povětšinou tak blahosklonně přehlížející literaturu našich nejbližších sousedů. Známe ho díky knize, kterou napsal o nás, o naší historii, o našich modlách a zatracencích, o našich radostech i traumatech. Po úspěšném Gottlandu vydávají nyní pražské domy Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj v českém překladu další Szczygiełovu knihu – Udělej si ráj. Zrcadlo je opět natočeno naším směrem. Odraz světla ovšem víc míří k současnosti.
"...kniha, kterou držíš v ruce, je knihou o Češích, psanou vyloženě pro Poláky.
Na rozdíl od Gottlandu, který vyprávěl o době mezi lety 1882 až 2003, je kniha Udělej si ráj především o Češích současných. Napsal jsem ji, protože jsem chtěl vyprávět o národu, který si vytvořil kulturu jako antidepresivum.
Pokud naši dobu – jak tvrdí Michel Houellebecq – nejlépe charakterizuje slovo „pochmurnost“, pak právě Češi dovedou tuto pochmurnost impozantním způsobem odstranit ze zorného pole.
Udělej si ráj je mimo jiné vyprávěním o tom, co mě fascinovalo v české kultuře. O smíchu jako masce. Někdy masce tragické bezradnosti."
Tak píše Szczygieł v textu, jímž pro české čtenáře nahradil původní úvod z originálního vydání. A cituje v něm i z reakcí, které mu adresovali čtenáři polští: „Knihu Udělej si ráj jsem vzala do ruky s nadšením, protože jsem si myslela, že to bude pokračování Gottlandu, ale nad každou další kapitolou jsem byla čím dál tím udivenější a nakonec jsem si myslela, že líčíte neznámý kmen z nějaké daleké pevniny a jeho podivné zvyky. Už nechci být Češkou. Ten krásný stereotyp jste mi zbořil. Až budete psát další knihu, tak bych prosila takovou, abych zase chtěla být Češkou.“ (Agata Maliszewska) „Být Čech, žít v Čechách, to je teď jistě přáním většiny Vašich čtenářů.“ (Někdo, kdo se podepsal jako Ingatormelin.) „Právě jsem dočetl Udělej si ráj a je mi smutno. Obraz Česka je tu mnohem dramatičtější než v Gottlandu, ačkoli ani tam nebylo veselo. Protože to všechno u nich vůbec není veselé. Stejně jako zoufalství jejich ironie.“ (Jerzy Marek) „Musím se Vám přiznat, že na mě silně zapůsobilo zejména posledních třicet stran knihy, kapitola Nikdo tu netrpí rád. Ode dneška se mentálně cítím jako Čech. Skvělé, opravdu skvělé!!!“ (Wojciech Majka, Krakov) „Četl jsem Vaši nejnovější knihu o nešťastných Češích, o tom ubohém českém národu. Zrovna dnes kapitolu Nikdo tu netrpí rád. Chvílemi se mě zmocňoval hluboký smutek.“ (Tomasz Włodarczyk) „Každá věta o Češích stojí v této knize za úsměv.“ (Asia) „Dočetl jsem to. Úžasný národ!“ (Aleksander z Gdaňsku)Atd. Atd. Tak nás vidí sousedé ze severu díky obrazu, který zprostředkovává Mariusz Szczygieł.
A jak se na stránkách knihy uvidíme my sami? Mohu sloužit zatím jen vlastním dojmem. Někdy jsem byl na rozpacích, zda žiju opravdu ve stejné zemi, jakou popisuje polský reportér. Někdy jsem byl udivený (žiju opravdu ve stejné zemi, jakou Szczygieł navštívil?), někdy nadšený, někdy po právu zahanbený (naším zápecnictvím, sklonem k „pohodičce“, který autor dokáže přesně vystihnout, stejně jako faktem, že okrádání turistů se, přinejmenším v centru Prahy, stalo průmyslovým odvětvím), někdy po právu hrdý. A celkový verdikt? Zaplať pánbůh za takovou knihu, která nás přinutí nad sebou samými přemýšlet.
Když už jsem vzal jméno Boží... V té knize se hodně mluví o Bohu. Není to Gott (z Gottlandu), ale skutečný Bůh. Autor je příslušníkem národa, jenž se svému okolí jeví jako rigidně katolický, s Bohem jako neochvějnou jistotou. Ostatně v jedné z drobných kapitolek, jimiž dodává svému textu příjemného rytmu, o tom sám píše: Je nejvyšší čas, aby Poláci učinili něco pro dobro této knihy. Copak bych mohl nevěřit v Boha? Na to se studenti Polské školy reportáže ptali mladých Poláků, kteří vstoupili do pravicově katolické strany Právo a spravedlnost (květen 2010): „Kdysi kdosi řekl, že největší muka prožívá ateista, když pociťuje vděčnost, ale nemá komu poděkovat.“ „Život bez víry v Boha je život osamělý a prázdný, jako bys neměla útroby, jako bys byla hladová, ale nikdy se nemohla najíst dosyta. Tak podle mého názoru vypadá život bez víry.“ „Víra může člověka uchránit před negativními důsledky civilizace.“ „Nedostatek Boha je nedostatkem cíle.“ „Nedovedu si představit život bez Boha. Jsem přesvědčen, že člověk, který žije bez Boha, trne hrůzou. Z toho, co se stane po smrti, i z toho, jaký je jeho život.“
Poláci si tedy nutně musí klást otázku Jak se žije těm Čechům, kteří platí za nejateističtější národ v Evropě, bez Boha. A Szczygieł odpovědi na takovou otázku věnuje podstatnou část textů z knihy. Nezajímají ho ovšem doktríny, teze, všeobjímající pravdy či sociologické průměrování. Zajímá ho život, zajímají ho lidé. A tak ukazuje české země bez víry, pochybovačné, i ty s vírou skálopevnou. Nepronáší sám soudy, nekloní se (přinejmenším ve svých textech) na jednu či druhou stranu. To podle něho není posláním reportéra. Ostatně, jak řekl v rozhovoru pro brněnský měsíčník Host, nesouladní jsou v jeho představách i potencionální čtenáři jeho „českých“ knížek: „... vždy si představuji, že mě bude číst hodně nábožensky založený (přinejmenším napohled) sympatizant pravicové katolické strany Právo a spravedlnost, a také mladý levicový intelektuál, který se v Polsku necítí dobře, protože tady každá kostelní věž vrhá na lidi stín.“ Ve stejném rozhovoru ovšem prohlásí, že chce do Polska ( jemuž se už sám jako reportér nevěnuje) „přivést... vítr z Česka a trochu to Polsko provětrat“. Na jiném místě pak mluví i o ohlasech svých českých reportáží v Evropě: „Šéfredaktor italského deníku La Repubblica mi řekl, že koupí všechno, co o těch bezbožných Češích napíšu. Možná že zbožné Itálii by vítr českého ateismu také prospěl.“ Soudí totiž (stále ještě na stránkách Hosta), že „nevíra v Boha vede k větší víře v člověka... Člověk musí nalézt sílu sám v sobě. To je veliký úkol. A znám hodně Čechů, kteří si s ním poradili.“
V rozhovoru, který s ním vedla publicistka a básnířka Agnieszka Wolny­Hamkałová, Szczygieł zdůrazňuje hlavní rysy reportáže: „Jak Krallová, tak Kapuściński vždycky zdůrazňují, že reportér má chápat. To je jeho hlavní úkol. Nehodnotit, nekopat, nevynášet rozsudky, neospravedlňovat, chraň pánbůh, ale porozumět. Proč se člověk chová tak a ne jinak?“
Nezávislý, nezatížený pohled reportéra Szczygieła se hodně blíží pohledu spisovatele Pavla Kohouta, který se knihou také mihne, aby odpověděl na jednu jedinou otázku: „K jedné otázce se bude hodit jedna minerálka,“ řekl Pavel Kohout, když jsme usedli ke stolku. „Tak jaká je to otázka?“ „Kde se ve vás bere shovívavost?“ „Jak to myslíte?“ „Je známo, že jste ve spisech StB našel jména 263 lidí, i vašich přátel, kteří vás udávali. Vy a vaše žena jste se rozhodli tato jména nezveřejnit a nijak se těm lidem nemstít. Kde se ve vás ta shovívavost bere?“ „Jsem spisovatel,“ odpověděl Pavel Kohout bez rozmýšlení. „To má nějaký význam?“ „Spisovatel musí vidět nejen skutek člověka, o kterém píše. Spisovatel musí vidět život toho člověka dvacet let předtím a dvacet let potom. Musí vidět jeho předky, dědečka a babičku, rodiče, děti, vnuky a pravnuky. Musí ho vidět před jeho narozením i po smrti. Pak všechno pochopí.“
Na rozdíl od Gottlandu nabízí Udělej si ráj pestřejší skrumáž postav. Nejsou to tentokrát ikony dějin, jedno zda skutečné nebo pouze domnělé a vnucené, ale povětšinou stále žijící osoby. A povětšinou osoby s pověstí provokatérů – i když jejich provokativnost není vždy srovnatelná. A tak se tu pěkně pospolu scházejí Egon Bondy, Jan Saudek, David Černý, Jan Cempírek (alias Lan Pham Thi), Ladislav „Denis“ Verecký, Halina Pawlowská, Karel Teige. Snad jediným „bezproblémovým“ hrdinou je tu překladatelka z polštiny Helena Teigová­Stachová, které věnoval samostatnou kapitolu. Překladatelčin byt v přízemí jedné předválečné dejvické vily považuje za „za své místo v Česku“. Ale nebyla to jen úcta k elegantní dámě, která má významné místo v česko­polských kulturních vztazích (a navíc je překladatelkou jeho knih), jež autora vedla ke vzniku textu. Osud Heleny Teigové je nadmíru zajímavý, a to je právě to, co Szczygiela zajímá.
Nad Gottlandem mnozí čeští čtenáři pronášeli zhruba tento soud: Nedočetl jsem se tu nic, co bych neznal, ale je to podáno tak, že jsem nemohl knihu odložit.
Ve stylu tkví nesporný půvab Szczygiełových textů. Přinášejí nám svědectví o literární či publicistické tradici moderního Polska, kterou bychom měli možná lépe poznat. I sám autor je si toho vědom, když v rozhovoru pro Host říká: „Vyprávím jiným způsobem. Stojím v protikladu k upovídanosti, ukecanosti, rozbředlosti, s nimiž se čtenář u vás často setkává. Bavím se formou, a i to se možná líbí.“ Opravdu, ani jeden text z knihy Udělej si ráj, se nepodobá jinému. Ta kniha neaspiruje na to být nějakým bedekrem po české kultuře a nátuře. „Není objektivní,“ nechal se o ní dokonce slyšet autor v rozhovoru pro Polský rozhlas. Ale jaká kniha by mohla být objektivní? Snad statistická ročenka, ale i ta jistě s výhradami. Reportáž do této kategorie nepatří. „Dobrá reportáž by měla být o tom, o čem je, ale ještě o něčem víc. Měla by mít přidanou hodnotu. To je těžký úkol, protože autor fikcí si může vymyslet, co je mu libo. Kdežto tady musí být pravda vyprávěná jako příběh,“ říká Mariusz Szczygieł.
Jsou tedy přinejmenším dva důvody, proč si Szczygiełovu další knihu přečíst, i pokud jsou nám všechna fakta v knize sesbíraná důvěrně známa – netuctová forma a poselství, které autor shrnul do závěrečné věty svého úvodu: „...i když si myslíš, že víš, co jsem tu napsal, přečti si tuto knihu, abys pochopil, proč v Polácích vzbuzuješ tak extremní názory.“
Udělej si ráj, ve mně však vzbuzuje stejnou otázku, jakou jsem si kdysi kladl nad Gottlandem: „Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?“

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj. Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj, 224 str., 265 Kč, ISBN 978­80­7363­343­1
P. S. - Mariusz Szczygiel v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu.

Co vás tak přitahuje na Češích? 
Tak to vám vyjmenuju popořádku, prosím: 1911 – v Praze vyrostl první kubistický dům na světě. Projektoval ho český architekt. 1918 – prvním prezidentem nezávislého Československa se stává filozof. 1919 – napadá ho, že mladý stát potřebuje velké umění, a přikazuje nakoupit v Paříži impresionisty, aby se měli občané na co dívat. 1920 – český malíř vymýšlí nejmodernější slovo první poloviny dvacátého století. Jeho bratr je proslaví ve své hře uváděné na celém glóbu. Je to slovo robot. 1932 – na filmovém plátně se poprvé v dějinách světa objevuje nahá žena. Kde? U českého režiséra!