Jiří Bárta se na
letošních Strunách podzimu vrátil k šesti suitám pro sólové violoncello Johanna
Sebastiana Bacha, které provedl na vůbec prvním ročníku festivalu, v roce 1996
v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Koncertní podobu současné Bártovy
interpretace zásadního díla violoncellového repertoáru nabídl festival v pátek
8. listopadu v akusticky zajímavém, betonově syrovém prostoru Divadla X10, tedy v podzemí někdejšího Domu uměleckého průmyslu, který jsme po léta znali také jako výstavní síň ÚLUV.
S Jiřím Bártou
jsem dělal v srpnu 2014 rozhovor pro Literární noviny. Vztahoval se k jeho
tehdejšímu podílu na festivalu Dvořákova Praha, ale týkal se i mnoha
obecnějších otázek, včetně interpretace Bachových suit pro violoncello. Rád si ten rozhovor připomínám...
.
Jiří Bárta patří ke
stálicím české hudební scény – prosím neplést s Danem B. či Alšem B., jeho
nástrojem je violoncello. Zkušenosti nasbírané doma i ve světě ovšem stále
častěji uplatňuje i jako dramaturg hudebních přehlídek, či chcete-li jejich
„kurátor“. Takového titulu se mu totiž dostalo v rámci letošní Dvořákovy Prahy...
Velké koncertní sály
mají prázdniny. Co dělá violoncellista v létě?
Poslední dny července jsem například trávil v Lobendavě...
Kde to je?
Nejsevernější obec v Čechách. Ve Šluknovském výběžku. Je tam
krásný barokní kostel, pro nějakých dva tisíce věřících. S krásnou akustikou -
i když kostel sám bez opravy asi nepřežije pár dalších desetiletí. Dostal jsem
výjimečnou šanci tam nahrávat...
Pro jakou značku?
Zatím sám pro sebe. Před dvaceti lety přišla kvalitní
nahrávací aparatura pro sólové projekty na pár milionů, dnes je dostupná za
desítky tisíc. Jsem si tedy sám vlastním pánem – nemám žádný časový limit na
pronájem studia ani závazný termín odevzdání. Vždycky jsem snil o tom, že si
budu s nahrávkou hrát, piplat si ji. Tak jako to dělají rockeři, kteří se na
dva roky někam zavřou a vymýšlejí novou desku. Na druhé straně hrozí, že se do
toho možná zaberu natolik, že nahrávku nikdy nedokončím. Ale alespoň se o ni pokusím.
Co nahráváte?
Suity pro violoncello Johana Sebastiana Bacha, které jsem už
před lety nahrál u Supraphonu.
Máte pocit, že je
dnes budete hrát jinak?
Ano, mám pocit, že je hraju jinak. Tenkrát jsem hodně dbal
na autentické hraní – dokonce jsem hrál na barokní cello, na střevové struny.
Nová nahrávka by měla být svědectvím o tom, kam jsem se od té doby posunul. A
budete to můj osobní dárek, který si chci dát k padesátinám. Možná ji vyvěsím
na svůj web k volnému stažení.
Vy už nějakou
nahrávku na webu máte?
Ne, co se týká webu, facbooku, blogů jsem velký lúzr...
Závidím kolegům, kteří své elektronické profily sytí stále novými a novými
informacemi. Řekl bych, že jsem stará generace, ale oni jsou často starší než
já... Ale je mi nepříjemné psát o sobě, a když máte své stránky, tak nutně o
sobě píšete.
Na začátku září vás
čeká velmi intenzivní podíl na festivalu Dvořákova Praha. Jaký máte vztah k Antonínu
Dvořákovi?
Jako každý violoncellista, velmi kladný. Díky koncertu v h
moll, který nám Dvořák věnoval a bez kterého bychom se měli špatně, protože by náš
repertoár byl o mnoho chudší. Byla to skladba, díky které jsem se jako kluk
zamiloval do vážné hudby.
V kolika jste
Dvořákův violoncellový koncert hrál poprvé?
Na Lidové škole umění byli „borci“, kteří se do toho
pouštěli už třeba ve třinácti letech. Pan učitel Škampa mi sice dával hrát
všechny těžké školní koncerty, třeba Grützmacherovy, které se dnes už bohužel
nehrají nebo jen málo, ale k Dvořákovu koncertu jsem se dostal až na konzervatoři,
pod vedením Josefa Chuchra. Konzervatoř jsem s Dvořákem absolvoval, vyhrál jsem
s ním i první dvě větší soutěže. A Dvořákův violoncellový koncert byl první
skladbou, na níž jsem si vyzkoušel, jak se hraje s velkým orchestrem – to mi
bylo osmnáct.
A kdy jste ho nyní
hrál naposledy?
Hned dvakrát v rozmezí jednoho červnového týdne. V Jihlavě,
na mahlerovském festivalu, s ostravskou filharmonií, a poté na „svém“
kutnohorském festivalu, s filharmonií ze Zlína.
Na letošním ročníku
Dvořákovy Prahy se objevíte nejen jako interpret, ale jste také dramaturgem
komorní řady. Jak k tomu došlo?
Asi i do Prahy dorazila dobrá pověst kutnohorského hudebního
festivalu, který jsem před osmi léty spoluzakládal a jehož jsem umělecký
ředitel nebo dramaturg.
Vyhovuje vám tato
dvojí role, jedno zda v Kutné Hoře nebo v Praze?
Vyzkoušel jsem si to bohatě. A zjistil jsem, že mne baví.
Čím se řídíte jako
dramaturg?
Snažím se aby program nevypadal jen hezky na papíře, ale aby
oslovil posluchače. Aby pro ně koncerty byly něčím nové, ale aby si na své
přišli i ti, kteří mají rádi skladby často hrané, obecně oblíbené. Představuji
si, že sám sedím v publiku jako posluchač a chci si z koncertu něco odnést.
Co bylo u dramaturgie
pro Dvořákovu Prahu dřív? Představa o programu nebo představa o interpretech?
Program. Věděl jsem, že musím dát velký prostor hudbě
Antonína Dvořáka a hudbě Dvořákem inspirované. Samotného mne přitom překvapilo,
pro koho všeho byl Dvořák inspirativní. Víme to o Sukovi, o Novákovi,
Janáčkovi. Ale on měl zvuk i mezinárodní, zvláště pro mladou generaci, která
přicházela už za jeho života. Například Arnold Schoenberg jako mladý podomácku
hrál v kvartetu Dvořáka a nesmírně ho obdivoval. Proto je hned v prvním večeru komorní
řady vedle Dvořákova Smyčcového kvartetu e moll zařazena i Schoenbergova
Zjasněná noc. Paralely mezi nimi jsou překvapivé. Totéž platí i o Triu pro
klarinet, violoncello a klavír Alexandera Zemlinského.
Komorní řada nabídne
kromě stálých souborů i některá volná uskupení, sestavená jen pro festivalovou
potřebu...
I to je kutnohorská zkušenost. Muzikanti se sejdou až na
místě, intenzivně zkoušejí den dva a pak předstoupí před publikum, tento
princip funguje velice dobře, bez vady – díky atmosféře, kterou to s sebou
nese. Nový ředitel Dvořákovy Prahy Marek Vrabec chtěl něco z této bezprostřednosti
přenést i na pražský festival.
Ovšem velký festival
jakým je Dvořákova Praha je asi nesouměřitelný s kutnohorským, přinejmenším
rozpočtem, který umožňuje získat umělce zvučných jmen...
Dvořákova Praha má pochopitelně větší rozpočet než náš
festival v Kutné Hoře. Přesto i v Kutné Hoře mám „drahé“ umělce. Přijíždějí za
honoráře, za které by jinam nepřijeli. Je to tím, že se dobře známe, že mají
zájem hrát se mnou a já s nimi. Základem kutnohorského programu po celou dobu
trvání jsou ale čeští hráči, vynikající komorní hráči. Bez nich by to nešlo,
oni vytvářejí atmosféru festivalu - a také kvalitu. Všichni si k sobě hezky
„sednou“. Nenajdete tam nafoukané egocentriky, ty já nemám rád, takoví mohou zničit
celou atmosféru. V Kutné Hoře jsme nevsadili na mediálně zvučná jména, která
téměř automaticky přitahují publikum – a přesto jsou koncerty plné. Dvořákova
Praha je ovšem už ze své podstaty velmi prestižní festival, tam se zvučná jména
musí objevit.
Je tedy výhodou, když
festivalový dramaturg je zároveň i interpretem?
Může to být výhoda. Troufám si na to, protože jsem toho už
hodně odehrál, hrál jsem s mnoha hudebníky, vycítím, kdo si s kým na podiu
„sedne“.
Pro Dvořákovu Prahu
chystáte hned několik takových večerů, na nichž si hráči, kteří spolu obvykle
nehrají, budou muset, jak říkáte, „sednout“. Co podle vás taková vystoupení
divákům poskytnou? A nepodepíše se na kvalitě koncertu nedostatek času na
přípravu?
Něco jiného je připravit se na jeden večer, odehrát ho, a
pak se znovu rychle připravovat v potu a krvi na další a opět ho odehrát jako o
život, a něco jiného je odehrát koncert v rámci několikatýdenního turné, jeden
z mnoha – i když je to v krásné Praze. Znám z vlastní zkušenosti, jak je
náročné soustředit se na každý koncert v rámci turné a odehrát ho na sto
procent. A týká se to i těch nejrenomovanější. V programu připraveném jen pro jeden
výlučný večer je prostě zvláštní kouzlo. Není tam třeba vše dotaženo k úplné
dokonalosti, jako u programu pečlivě dlouho studovaném, ale výsledek je
neopakovatelný. Nechci generalizovat, ale i nadšená, svěží a radostná
nedokonalost může u publika zapůsobit víc než chladně profesionální – a někdy
až unavená – dokonalost. Taková produkce pochopitelně vyžaduje souznění
zúčastněných, s každým tak nemohu hrát. Hráči si musí umět naslouchat a jsou
schopni rychle se přizpůsobit.
Vadim Repin a
Konstantin Lifschitz – s nimiž se vy osobně na Dvořákově Praze pustíte do
podobného dobrodružství –, to jsou hráči tohoto typu?
Konstantin Lifschitz je můj přítel, několikrát hrál na
festivalu v Kutné Hoře, s Vadimem Repinem jsem se několikrát potkal, a i když
jsme spolu nikdy přímo nehráli, jen jsme jednou vystupovali v rámci jednoho
večera, vím jaký je člověk a vím, jak hraje. Oni dva spolu hráli často. Takže v
naše společné setkání na pódiu věřím.
Repin je u nás znám
ovšem spíše z nahrávek než z koncertů, takže jeho vystoupení bude zajímavé i z
tohoto ohledu...
Každopádně tu nebyl tak často, jak by si zasloužil. A jak
bychom si to zasloužili i my, jako posluchači. Vzpomínám si, že poprvé jsem ho
slyšel na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu. Mě bylo osmnáct, jemu asi
čtrnáct – byl tam s Maximem Vengerovem, s nímž chodil do třídy Zachara Brona na
konzervatoři v Lübecku. Slyšel jsem je, a nevěřil svým vlastním uším. Skvostný
zážitek. Zachar Bron byl vlastně tyran –
i když to bylo v zápalu pro dobrou věc. Ne každý takový přístup vydržel, ale kdo
to vydržel, tak z toho něco bylo. Tak se prostě dřív učilo...
Když jste vy učil,
také jste byl tyran?
No, také plakali, také utíkali, bouchali dveřmi... Ale
vážně: nejen k žákům, i k sobě se snažím být přísný. Pochválím, když to tak
opravdu cítím. Nebo se snažím dodat sebedůvěru. Protože u velkých talentů bývá
časté podceňování. Ale když vidím nedostatky – způsobené třeba lenivostí,
pohodlností – tak to tak nemohu nechat. Učit je těžké. Proto dneska už ani
pravidelně neučím.
Co znamená, že jste
sám k sobě přísný?
Den, kdy bude člověk spokojený sám se sebou, může být
předzvěstí konce. Je třeba se pořád dobře poslouchat. Dostat se na cestu dolů
je velice snadné, platí to obecně a v hraní zvláště. Tam je hodně technické
preciznosti, s níž je třeba začínat stále znovu a znovu.
Čím si vysvětlujete,
že cestou, jakou jste zvolil na kutnohorském festivalu, nejde víc pořadatelů?
Panuje představa, že na festival musí přijet trio, kvarteto
či soubor, s pečlivě nacvičeným programem. Vymyslet si vlastní dramaturgii od a
do z, včetně toho kdo s kým bude hrát, je také pochopitelně pracnější. Jednoduší
je sestavovat program z hotových nabídek agentur, kterých se vám na stole může
sejít mnoho desítek.
Při sestavování
programu pro letošní Dvořákovu Prahu jste bral ohled na Rok české hudby?
Dvořákova Praha je vlastně vždy poctou české hudbě. Bral jsem
ohled spíše na zastoupení Antonína Dvořáka, a těch, které Dvořák ovlivnil.
Kromě již zmíněných Schoenberga a Zemlinského, je to třeba i Ervín Schulhoff.
Jeho Smyčcový sextet sice vznikl už v době, kdy byl svébytným skladatelem, mimo
cizí vlivy – ale on byl vždy velkým ctitelem Dvořáka. Do stejné kategorie patří
Suk i Martinů. Naopak Čajkovskij se v programu ocitá spíše jako Dvořákův
protiklad, kontrast - i když se vzájemně obdivovali.
V jednom večeru
Dvořákovy Prahy se na podiu Rudolfina postupně ocitnou tři kvarteta zvučných jmen.
Není to škoda? Nezasloužilo by si každé samostatný koncert?
Úkolem toho koncertu je vzdát poctu české kvartetní škole,
která má i ve světě zvuk. A svoji roli hrál i čas – festival je koncentrován do
dvou týdnů, nemá času nazbyt. To je zároveň jeho výhoda, posluchači neztratí souvislosti
celé přehlídky.
Další festivalový
večer chce připomenout středoevropskou hudbu, středoevropské kulturní prostředí
mezi léty 1890 a 1920. Bylo tu inspirací letošní sté výročí vypuknutí první světové
války?
Na první světovou válku jsem při přípravě programu nehleděl,
ale nebráním se tomu, bude-li tu vnímána souvislost s ní. První světová válka
zůstává ve stínu té druhé, ale přitom do dějin střední Evropy zasáhla možná i
výrazněji. Jsou jí ovlivněny i naše rodinné příběhy – včetně příběh mé rodiny. Jméno
mého děda stojí na pomníčku padlých vojáků z první světové války v Babicích.
Prastrýc, violoncellista, absolvoval legionářskou anabázi ze Sibiře. Babička
vyprávěla, že už ho v duchu pohřbili, a on najednou stojí za dveřmi, zarostlý,
vyhublý...
Zálibu pro violoncello
jste zdědil po něm?
Maminka byla z velké rodiny řezníka a uzenáře. Všichni na
něco hráli, zpívali. Když se rodina sešla na Vánoce, byl to hudební zážitek.
Takže bylo logické, že i my děti jsme na něco začali hrát. Sestra na klavír, na
mne padla volba smyčcového nástroje... A maminka často vyprávěla, jak prastrýcovo
violoncello krásně znělo... Byl to asi dobrý hudebník, který se živil například
hraním k němým filmům. Zdědil jsem jeho notový archiv. Hráli i kusy
Beethovenových symfonií. Muselo to být kouzelné, někdy bych si to rád
vyzkoušel. A Dvořákův violoncellový koncert hrál asi velmi často, soudě podle
osahaných a potrhaných rohů partitury.
V programu komorní
řady jste zcela vynechal soudobou hudbu, které se jinak nevyhýbáte. Byl to
záměr?
Nové vedení Dvořákovy Prahy v čele s Markem Vrabcem chce
ctít určitý konzervatismus festivalu - na rozdíl třeba od Strun podzimu, tedy
druhého festivalu, o který se stará. Takže největší „výstřelkem“ je zařazení
Schulhoffova Smyčcového sextetu, který má ale významné místo v hudbě dvacátého
století. Tedy pomineme-li Schoenberga. Ale jeho Zjasněná noc má blíž k pozdnímu
romantismu než k moderně.
V Kutné Hoře ale
soudobou hudbu uvádíte?
Velice pravidelně. Snažím se ji „vpašovat“, kam to jde - a třeba
skladby velice kontroverzní či obskurní.
Je české publikum
konzervativní?
Všude na světě je publikum konzervativní. To české je ještě
tolerantní, ve srovnání třeba s publikem anglickým nebo americkým... Ale možná
jsou na vině pořadatelé, kteří se bojí vybočit. Ve Spojených státech se soudobá
hudba hraje třeba jen na specializovaných festivalech. Ale osobně se mi systém
elitářských festivalů soudobé hudby nikdy moc nelíbil, nepřišel jsem jim na
chuť. Mým ideálem je zprostředkovávat soudobou hudbu běžnému posluchači, v
sousedství s hudbou jiných epoch, a vždycky jsem se to tak v rámci svých
koncertů, ale i nahrávek snažil dělat. Zářným příkladem bylo album Reflexe.
Supraphon chtěl album slavných přídavků a výsledkem bylo album, z něhož zní
nejen Dvořák, ale i Messiaen, Saint-Saëns, Webern, Kopelent. Tam byl můj
ideál... Můžete tomu říkat třeba postmoderna nebo jak chcete.
Koncerty komorní řady
Dvořákovy Prahy se budou hrát na dvou adresách. Ve velkoměstsky vznešeném
Rudolfinu a v naopak poklidně ztišeném Anežském klášteře. Čím jsou ty dvě dosti
odlišná místa zajímavá pro komorní produkce?
Usiloval jsem především o místo menší a méně tradiční, s
intenzivní atmosférou. V tom je Anežský klášter nenahraditelný. Je to téměř
jakási malá vesnice skrytá uvnitř velkoměsta. Koncertní sál není ani příliš
malý ani příliš velký, navíc má skvělou akustiku. Ostatně tam budeme i zkoušet,
tam bude jakýsi „domov“ komorní řady. Dvořákova síň Rudolfina – která je
takovým centrem celého festivalu – je ovšem akusticky také skvělá, a byla by
škoda ji nevyužít. Obě ta místa mají svoji tradici, svůj, byť zcela odlišný,
genius loci, a to hraje také roli.
Jak se jako interpret
díváte na situaci s koncertními sály v Praze?
Praze chybí moderní sál s velkou kapacitou. Zda by se dařilo
ho naplňovat publikem, to je otázka jiná. Jen si říkám, že by to nutně nemusela
být nová stavba na zelené louce, ale že by mohl vzniknout v nějaké už
nepoužívané, třeba industriální stavbě. Nebo rekonstrukcí nějakého stávajícího
velkého sálu, například v Paláci kultury. To by mohl být ideální sál na
ideálním místě. Kvalitní koncertní sály, to je však problém nejen Prahy, ale
celé republiky. Podívejte se na Ostravu, Brno, České Budějovice... Tam by bylo
třeba postavit nové sály spíš než v Praze.
Ve světě je situace
jiná?
Například ve Španělsku, navzdory tomu, že neustále potácí v
hospodářských problémech, najdete kvalitní koncertní sály v každém větším
městě.
Kde se vám osobně
nejlíp hraje?
Asi v Dvořákově síni Rudolfina. I když někteří kolegové
říkají, že je stresuje ta vznešenost, ta prestiž nejvýznamnějšího českého sálu.
Ale mě se dobře hraje kdekoli, kde se sejdou lidé, kteří se na hudbu těší,
kteří na koncert jdou kvůli hudbě a jsou jí otevřeni. Takže bych jmenoval menší
kostely na venkově, menší sály na dědinách. Není tam třeba úplně hojná účast,
ale jeden jako druhý přicházejí posluchači proto, že tam chtějí být... a ne
proto, že se to zrovna nosí.
na manžetu:
Jiří Bárta
(1964)
patří již od 90. let ke špičce violoncellistů své generace.
Koncertoval sólově i s jinými interprety a orchestry v koncertních síních a na
festivalech po celé Evropě, v Americe, Japonsku a Austrálii. Jeho repertoár
sahá od staré hudby až k soudobé. Mnoho skladeb uvedl v české nebo světové
premiéře. Natáčel pro Supraphon, Lotos, Deutsche Gramophon či Hyperion. Získal
řadu významných ocenění, mj. Hammer Rostropovich Award, Europäische Förderpreis
für Musik, Gramophone Editor’s Choice či Grammy Award London. Podílel se na
založení Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jehož je uměleckým
ředitelem.
FOTO nahoře: Struny podzimu