pátek 17. března 2017

Kouzelník typografie

 

Kam se poděl Hlavsa? ptal se před několika lety historik umění Jan Rous. Dnes by se dočkal odpovědi: na stránky knihy Jde o to, aby o něco šlo.

Monografii Oldřicha Hlavsy připravila Barbora Toman Tylová. Název je citátem z novoročenky měsíčníku Plamen. „Jde o to, aby o něco šlo.“ Prostá slovní hříčka, jíž je ale vystižena podstata mistrovství.
Knihu otevírá velmi podrobné kalendárium. Následují texty Ivy Knobloch, která životopisné faktografii dodává šťávu detailů a vztahů, a Jana Rouse, jenž rozvádí myšlenku, že „klíčovým pojmem veškeré Hlavsovy práce tvůrčí, publicistické a didaktické je typografie a její výraz, pro Hlavsu jediný nástroj, kterým přistupuje ke své práci...“ Do třetice text samotné editorky, která podivuhodné dílo zasazuje do dobových souvislostí a srovnává je s jinými dobovými vrcholy (typo)grafického oboru. Následně jsou představeny slovem, zejména však obrazem klíčové momenty Hlavsovy (typo)grafické tvorby, připomenuty jeho vlastní texty i rozhovory, obsáhle citována korespondence (pozoruhodné jsou zejména dopisy Ladislava Sutnara z amerického exilu, s nímž si Hlavsa soustavně psal už od roku 1961). V souboru ohlasů pak najdeme texty Jana Řezáče a Jiřího Šetlíka, anketu k Hlavsovým 75. narozeninám (1984), ale i polemiku mezi Jiřím Trnkou a Jiřím Hájkem o grafickou úpravu měsíčníku Plamen. Vše uzavírají soupisy upravených knih, výstav, ocenění, literatury... Monografie jak má být. Důkladná, poctivá práce. Kniha, kterou je radost vzít do ruky (navzdory jejímu objemu a váze).

„... jinak se okouká...“
Listuji, čtu, prohlížím. Připomínám si knihy, které jsem měl v ruce, které mám v knihovně, knihy, které jsem s láskou držel v ruce (a prožívám znovu to okouzlení), knihy ztracené, po nichž často pátrám v antikvariátech. Bezesporu ovlivnily estetické cítění generace, k níž patřím. O to se Hlavsa zasloužil. A nejen on (dlužno připomenout). Hlavsa byl jedinečný, ale nebyl u nás ve své době zdaleka sám, koho bychom mohli nazvat mistrem vizuálního kouzla. Stejně tak tu byli Zdeněk Seydl, Libor Fára, Jiří Rathouský... šťastná to doba (navzdory všem svým problémům, hrůzám i nedostatkům), šťastná to kultura.
Vynikající typograf z další generace, Jan Solpera, přiznává, že Hlavsovo dílo na něho a jeho generační souputníky působilo tak silně, že je „nikdy nechtěli ve své práci negovat, jak tomu u nastupující generace většinou bývá...“ A dodává: „... existuje typografie před Hlavsou a typografie po Hlavsovi...“
Hlavsův příklad nám ukazuje, jak důležitá je vizuální stránka knih a tištěných médií.
Bez Hlavsova podílu by měsíčník Plamen, jeden z velmi výrazných časopisů československých šedesátých let, byl podstatně chudší. Hlavsovy originální typografie, který šla „proti všem dosavadním typografickým pravidlům a zvyklostem“, zvýrazňovala slova spisovatelů a publicistů, dodávala jim na důrazu, na působivosti. Grafik si přitom byl ovšem vědom konečnosti svého úkolu: „Najede-li nový časopis na nestandardní, nápaditou úpravu, musí si vymýšlet stále – jinak se brzy okouká. Dá se to dělat tři, snad pět let progresivně a ze zájmu. Pak je lepší toho nechat, anebo začít zase znovu a jinak. Časopis – to je k utahání,“ praví v jednom z rozhovorů.
Však také tvorbu grafické tvorby časopisů (vedle Plamene to byl zejména odborný měsíčník Typografie, na jehož podobě se podílel už od konce třicátých let) na sklonku šedesátých let natrvalo opouští – ostatně ani doba by už nepřála výrazným grafickým a typografickým experimentům či hravým pokusům vymknout se k rutiny –, a věnuje se propříště už jen úpravám knih.

„...ohromná knížka...“
V knižním oboru Oldřich Hlavsa rozvinul (po svém) odkaz avantgardy: kniha je mu promyšlenou a kompaktní stavbou, v níž musí vše ladit: papír, barva, vazba, písmo, ilustrace.
Bez Hlavsy by nebyl tím, čím se stal Klub přátel poezie – pro tuto jedinečně koncipovanou řadu publikací, která přinášela českému čtenáři to nejlepší ze světové i domácí poezie, upravil přinejmenším 71 titulů základní řady. Vtiskl edici vysokou grafickou úroveň. Dvojitá přední předsádka svazků základní řady KPP, do níž se vkládala malá gramodeska s nahrávkami herecké recitace či dokonce hlasu básníka, inspirovala Barbaru Toman Tylovou ke stvoření stejné kapsy v monografii. V ní však nenajdeme gramodesku, ale kopie originálních novoročenek osobních i pro časopisy.
Listuji dál. Ohromující celky: Holanovy spisy pro Odeon, Neffova pentalogie, ale také bibliofilie, byť průmyslově vyráběné, z edice Bohemia (Čs. spisovatel), edice Nová poezie (Mladá fronta), Básnické dílo Viléma Závady, ale také všechny řady edice Slunovrat (Čs. spisovatel) – zejména básnická řada, jen s drobným dekorem na přebalu... Skvostné jednotlivosti, které nelze všechny vyjmenovat, tak alespoň náznakem: Krátkého Pamflety, Rochefoucauldova Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě, Jensův Pan Meister, Vaculíkova Sekyra (vydání z roku 1969), Krátkého Snář z roku 1966, nad nímž zajásal na dálku i Ladislav Sutnar: „Je to ohromná knížka!“ ... A pochopitelně nepřehlédnutelná, trojdílná Typographia, do níž Hlavsa shrnul své názory a zkušenosti o písmu a knižní úpravě. Ovšem, i z dobově, tedy politicky podmíněného sborníku dokázal Hlavsa udělat vizuální událost – „poctivě, protože jinak to neuměl“.
Přitom vše vznikalo v ruce a tužkou, jak předvádějí reprodukce maket, které byly pokynem pro tiskaře. Žádná výpomoc počítačem. Postup práce přibližuje v jednom z textů převzatých do monografie Karel Febel: „Než začal pracovat na knize, vždycky důsledně vyžadoval text. Studoval ho se zaujetím literárního vědce – kolik má kapitol, jak je traktovaný, jaké šance nabízí jeho a jeho ilustrátorovi. S obrázky zacházel naprosto nečekaně. Převzal od ilustrátora spoustu kreseb, nakonec do pytlíku shrnul špičky, takové ty drobné kresbičky, míněné zcela okrajově – a z těch najednou udělal závažné celostránkové ilustrace. Vrstvil kresby přes sebe, prostupoval je písmem ­– hrál si s nimi z čiré rozkoše. A takhle tu knihu doslova tvořil, režíroval ji jako autorský film, tkal jako autorskou tapisérii. Musel ji vysedět – jako hrnčíř ji musel udělat z hlíny vlastníma rukama – a celou.“

„...překrývá, množí, zvětšuje...“
Hlavsa je monografickou knihou představen jako „zkušební pilot“, jako „neúnavný experimentátor a individualista, vedený jedinečnou výtvarnou intuicí, plně využívající technických možností a porušující zažitá pravidla, která bezpečně ovládá.“ Jak a čím je porušuje? „Experimentuje ... s knižními formáty, navrhuje různé skládačky a záložky uvnitř knihy i netradiční knižní vazby, které dodnes udivují ojedinělou konceptuální invencí a současně jednoduchostí realizace. Nekonvenční výtvarná forma má podpořit obsah sdělovaného. Vynalézavá a mnohotvárná je i Hlavsova práce s písmem: znaky na obálkách, titulcích či ploše stránky osvobozuje z horizontálního toku řádků, překrývá, množí, zvětšuje a účinně přitom počítá s významovou protiváhou bílé nepotištěné plochy, hledá výtvarné vazby na základě významové struktury. Staví na jednotě protikladů a napětí kontrastů a výsledkem jsou knižní a časopisecké celky, které vyjadřují obrovský cit pro rytmus a podmanivou dynamiku.“ Recept vypadá jednoduše. Naplnění už tak jednoduché není.
Navíc, nebyli tím vždy všichni nadšeni. Zejména za Plamen Hlavsa několikrát dostal. Byl dokonce pozván na svaz novinářů, na kobereček rozličných dobových činovníků. „Ty sis však z toho nic nedělal a tvořil jsi dál tak, jak jsi to chtěl a výtvarně cítil,“ připomíná v jedné gratulaci aféru Hlavsův typografický kolega Adolf Stehno. Na Hlavsovu grafickou úpravu si stěžoval ale například i Jiří Trnka v článku Typografický rock-and-roll aneb Proč jsem konzervativní, který otiskly Literární noviny v roce 1960: „Například časopis Plamen nemůžete číst, i kdybyste se pro to rozhodl, ve vlaku, tím méně ovšem v elektrice, protože musíte neustále otáčet tímto periodikem, abyste se dozvěděl jméno autora, název, poznámku, stránku, a na to není v těchto dopravních prostředcích místo.“ (Zanedlouho po otištění článku však Trnka do redakce Plamenu zasílá kartičku, na níž mimo jiné stojí: „...jako pilný čtenář Plamen čtu a nekritizuji úpravu, jak vida polepšil jsem se...“)

„...nemá ve světě přímé srovnání...“
Na stránkách té knihy ožívá sen o ztraceném (typo)grafickém ráji. Kde jsou dnes tak krásné knihy? Kde jsou dnes vrcholní řemeslníci grafického designu? Zde ovšem máte konkrétní příklad, že dobré řemeslo neodumřelo.
Barbora Toman Tylová si jedinečnost Hlavsova díla uvědomila když ve Spojených státech zkoumala největší světovou sbírku vizuální poezie. „Obklopena mimo jiné různými typy experimentálních publikací, věnovaných typografii, uvědomila jsem si, že Hlavsova tvorba nemá ve světě přímé srovnání.“ Vybrala si ho proto jako téma doktorské zkoušky. Tím to ovšem neskončilo. Monografie, kterou stvořila – doslova: je nejen editorkou a spoluautorkou, ale i autorkou grafické úpravy –, je výsledkem následného čtyřletého bádání.
Kniha je prostoupena přirozenou úctou k Hlavsovi. Nepokouší se křečovitě kopírovat jeho postupy. Dává vyniknout původním dílům v množství reprodukcí, dává prostor Hlavsovým myšlenkám, které by neměly být zapomenuty.
Je to kniha, v které by si typografové a grafičtí úpravci (designéři, jak se dnes s oblibou říká) měli listovat den co den, aby dostali do „krve“, hlavně však do oka ten přirozený půvab nesamozřejmého. Vzor nikoli ke kopírování, ale k následování.
A soudím také, že tahle kniha je jedním z vážných kandidátů na oficiální titul „nejkrásnější“. Vše tu (po hlavsovsku) ladí do celku - grafická úprava, práce předtiskové (retuše a příprava reprodukcí) tiskárny, volba formátu, písma i papíru.

Barbora Toman Tylová (ed.): Jde o to, aby o něco šlo - Typograf Oldřich Hlavsa. Akropolis + Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 592 stran, 1350 Kč, ISBN: 978-80-7470-055-2 (Akropolis) + 978-80-86863-68-9 (UMPRUM).

P. S. Vydání monografie typografa Oldřicha Hlavsy doprovází samostatný web www.oldrichhlavsa.cz. Ani to není v našich poměrech obvyklé.
REPRO: UMPRUM


čtvrtek 1. prosince 2016

Poirotovi k narozeninám

Poirotovi k narozeninám

Agatha-Christie„Vsadím se, že detektivku napsat nedokážeš.“ Na takovou provokativní výzvu své sestry Margo odpověděla Agatha Christie tím, že napsala román Záhada na zámku Styles. Rukopis dokončila během roku 1916. Vdechla v něm život Herculu Poirotovi. Od zrození jednoho z nejslavnějších detektivů uplynulo tedy letos rovných sto let. I když ke čtenářům se detektivní debut Agathy Christie dostal až o čtyři roky později.
Dílo anglické autorky si dodnes uchovalo značnou čtenářskou popularitu. Agatha Christie je značka, která se stále dobře prodává. Totéž platí pro jméno Hercule Poirot. Extravagantní a poněkud marnivý belgický detektiv usazený v Anglii, který si zakládá na práci svých šedých buněk mozkových, se objevil ve třiatřiceti románech a ve víc než padesáti povídkách, pod nimiž je podepsána Agatha Christie.
Sto let od Poirotova zrození je tedy jistě dobrou záminkou k novému připomínání. V těchto dnech například Knižní klub, který u nás má práva na vydávání překladů děl Agathy Christie, uvádí na knižní trh kompletní soubor poirotovských povídek, který představí i texty u nás zatím neznámé nebo známé v jiné podobě. Agatha Christie totiž často své povídky, zprvu vydávané časopisecky, pro následná knižní vydání přepisovala. A aby to nebylo tak jednoduché, upravovala zvlášť povídky pro knižní vydání v Británii a zvlášť povídky pro vydání ve Spojených státech. Tak se mohlo také stát, že se v povídce zcela změnila postava detektiva. Příkladem může být Záhada na regatě, kterou v knižních souborech vyšetřuje Parker Pyne, ale v původních časopiseckých verzích je to Hercule Poirot – právě s ním se také setkají čtenáři povídky v novém českém výboru. Na webových stránkách české Společnosti Agathy Christie se o souboru poirotovských povídek také dozvídáme, že snahou českého vydání bylo nabídnout ke srovnání třeba i dvě podobné verze textu, ale majitelé práv umožnili zahrnout jen Druhý gong, který Christie později rozšířila na povídku Zrcadlo mrtvého muže. Kvůli délce nebylo možné zařadit ani Greenshoreskou kratochvíli, kterou v roce 2009 objevil christiovský badatel John Curran – tu má český čtenář dostupnou ale v souboru Tři slepé myšky (Knižní klub 2016).
Román, v němž se Hercule Poirot objevil poprvé, Záhada na zámku Styles, se zatím posledního českého vydání dočkal loni – s novou grafickou úpravou obálky, která využívá siluetu slavného detektiva, jak nám ji vsugeroval britský televizní seriál s Davidem Suchetem. V české verzi seriálu Poirotovi propůjčil svůj hlas herec Jaromír Meduna. Ten nyní také načetl Záhadu na zámku Styles pro audioknihu, kterou vydala společně vydavatelství Tympanum a Kristián Entertainment.


Zvukovou podobu získal ale i nový román, jímž poirotovské dědictví Agathy Christie rozvíjí – na přání dědiců práv – anglická spisovatelka Sophie Hannahová. Ta už v roce 2014 oživila postavu Poirota v románu Vraždy s monogramem. Na něj letos navázala knihou Zavřená truhla, kterou v českém překladu vydal před pár týdny Knižní klub – jen den poté, co kniha vyšla v anglickém originále. A audioknižní podobu Zavřené truhly vydalo opět vydavatelství Tympanum, které má na svém kontě i další christiovky – například povídkovou sbírku Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota v interpretaci Ladislava Freje, romány Vražda Rogera Ackroyda (čte Ladislav Lakomý), Schůzka se smrtí (Růžena Merunková, Vraždy podle abecedy (Aleš Procházka), Deset malých černoušků (Vladimír Čech)...




Poirot je také hlavní postavou románu Černá káva, pod nímž je kromě Agathy Christie podepsán také Charles Osborne. Próza, jejíž český překlad vydal Knižní klub také letos, vznikla roku 1998 přepisem stejnojmenné divadelní hry z roku 1930. Australský spisovatel, novinář, herec a divadelní kritik Osborne takto, se souhlasem dědiců, převedl do prozaické podoby také dvě další divadelní hry Agathy Christie – Pavučina (1954) a Neočekávaný host (1958, Osbornova verze vyšla česky letos v Knižním klubu). Kdysi v šedesátých letech, v doslovu k českému vydání tří divadelních her Agathy Christie v edici Divadlo, napsal básník Petr Král, že z detektivky na jevišti lze „vytěžit maximum poezie jedině tím, bude-li ji divadlo hrát co nejkonvenčněji“. Osbornovy přepisy jsou právě takovými konvenčními „adaptacemi“, které rozehrávají dramatický text na jevišti naší fantazie s minimem přidaných atrakcí.

pondělí 7. listopadu 2016

Co Burian neviděl


Pohled z okna „Wielanda“ byl skutečně děsivý... V knize Dobrodružný svět Zdeňka Buriana jsou také reprodukovány ilustrace ke knize Raketou do měsíce, kterou napsal německý spisovatel Otto Willi Gail. Ta vyšla u nakladatele J. R. Vilímka nejprve na pokračování v časopise Dobrodružný svět (1928) a poté knižně (1930).


REPRO: Plus / Albatros Media


Zdeněk Burian nás stále fascinuje. Rozsahem díla, perfektností výtvarné techniky, atmosférou, která z jeho obrázků dýchá. Knihy, které ilustroval, jsou už často (mnohdy i po právu) zapomenuty, obrázky z nich však žijí svým vlastním životem dál.
Velká monografie Dobrodružný svět Zdeňka Buriana dává nahlédnout do počátků malířova díla, do let jeho vyzrávání ve špičkového ilustrátora literatury všelikého druhu.
Kniha si neklade nárok na úplnost. Představena je jen část ilustrační tvorby z let 1927 až 1942, kdy Burian pracoval zejména pro nakladatelství J. R. Vilímek. Přednost dostaly obrázky k titulům, jejichž šance na nové vydání je malá. V knize proto nenajdete výtvarný doprovod k mayovkám či verneovkám, které bývají občas s Burianovými ilustracemi reeditovány.
Najdeme tu tedy spíše knihy odstrčené, pozapomenuté – i když jde třeba i o tituly známých autorů. Ze známějších a stále vydávaných knih jsou tu představeny ty, které si dnes už spojujeme spíše s jinými ilustrátory, pokud vůbec ilustrovany jsou, nebo k nim Burian kreslil jen přebal či nanejvýše nějakou další vstupní ilustraci (to je příklad Dumasova Hrabě Monte Cristo či historických románů Henryka Sienkiewicze). A pak jsou tu zastoupeni také autoři, jejichž jména dnes už běžného čtenáře neosloví. Jejich knihy svůj čas přežily snad právě jen díky Burianovým ilustracím (za všechny Joseph Delmont či Rudolf de Haas). Každý autor i titul jsou však v knize podrobněji přiblíženi, zejména však proto, aby Burianovy obrázky získaly kontext.
Zdeněk Burian byl velmi plodný ilustrátor. Částečně z nutnosti se uživit, ale zejména z naturelu. Odhaduje se, že vytvořil na deset tisíc obrázků určených k reprodukci. „... zakázka střídala zakázku a to bylo jeho prokletí. Ilustroval to, co mu dali,“ říká v úvodu ke knize spisovatel Ondřej Neff. Editoři svazku ovšem konstatují, že nakladatelé ne vždy uměli využít Burianových schopností. Například je s podivem, že mu více nezadávali historické látky, protože třeba ilustrace k Dumasovi ukazují, že Burian „zobrazoval historické výjevy s nebývalou precizností a dynamikou.“
Podivuhodný je rozsah prostředí, s nímž si Burian věděl rady. Nikoli nadarmo sám sebe označoval za „ryzího dokumentaristu“, byť to byla jen jeden z rysů jeho tvorby. Divoký Západ, exotický Východ, anglická aristokratická sídla, Francie za velké revoluce, oceány i vesmírný prostor. Tam všude se skvěle orientuje, až do sebemenšího detailu.
Co spojuje Burianovy ilustrace? ptá se v úvodu Ondřej Neff. „Jistě je to technika, kresebné mistrovství a malba prastarou technikou kvaše, objevenou arabskými malíři ve 12. století. Krom toho ale v nich cítím ještě něco jiného. Malíř dává jasně najevo svůj vztah k figuře. Poznáváme, které patří jeho sympatie. V jejich vzezření čteme celou škálu emocí, ovšem velmi často z nich čiší cosi jako vzdor. To je projev Burianova vnitřního postoje ke světu. Jsem realista a maluji, co vidím, to byla jeho zásada a držel se jí i v době, která mimetickým uměním pohrdala.“
Kromě nepopiratelné dokumentární hodnoty, s níž detailněji osvětluje vydávání dobrodružné literatury od dvacátých do čtyřicátých let a působení některých klíčových vydavatelů té doby, nabízí kniha především velkou podívanou. Celostránkové a polygraficky vynikající reprodukce jedinečných Burianových obrázků (povětšinou uchovávaných v Památníku národního písemnictví), diváka okouzlí. „Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil,“ píše v úvodním textu Ondřej Neff.
K jednotlivým ilustracím připojili editoři vždy citát z textu – v duchu dávné vydavatelské praxe. Ostatně Burian citace ke svým kresbám často sám dopisoval. „Zakládal si na tom, že knihy, které ilustruje, rovněž čte, promýšlí dějové okamžiky vhodné k výtvarnému zpracování a svou ilustrací tak věrně doprovází zmíněnou pasáž,“ píší editoři.
Obrazová část publikace stvrzuje slova, která v závěrečné eseji Burianovi věnoval Rostislav Walica: „Burian byl mnohostranný a zároveň extrémně pracovitý umělec, ale především to byl vizionář, a právě to jeho práci dodávalo jakýsi magický prvek, cosi zásadního, co odlišuje průměrný talent od jedinečného. Burian byl osobitým mistrem v žánru populární, masové, komerční, či chcete-li triviální kultury. Dokázal si vysnít, ale především věrohodně a působivě zprostředkovat vize světů, jež dovolují odpoutat se od všedních dnů.“
Dobrodružný svět Zdeňka Buriana. Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Plus, 416 stran, ISBN 978-80-259-0561-6.