pátek 17. března 2017

Kouzelník typografie

 

Kam se poděl Hlavsa? ptal se před několika lety historik umění Jan Rous. Dnes by se dočkal odpovědi: na stránky knihy Jde o to, aby o něco šlo.

Monografii Oldřicha Hlavsy připravila Barbora Toman Tylová. Název je citátem z novoročenky měsíčníku Plamen. „Jde o to, aby o něco šlo.“ Prostá slovní hříčka, jíž je ale vystižena podstata mistrovství.
Knihu otevírá velmi podrobné kalendárium. Následují texty Ivy Knobloch, která životopisné faktografii dodává šťávu detailů a vztahů, a Jana Rouse, jenž rozvádí myšlenku, že „klíčovým pojmem veškeré Hlavsovy práce tvůrčí, publicistické a didaktické je typografie a její výraz, pro Hlavsu jediný nástroj, kterým přistupuje ke své práci...“ Do třetice text samotné editorky, která podivuhodné dílo zasazuje do dobových souvislostí a srovnává je s jinými dobovými vrcholy (typo)grafického oboru. Následně jsou představeny slovem, zejména však obrazem klíčové momenty Hlavsovy (typo)grafické tvorby, připomenuty jeho vlastní texty i rozhovory, obsáhle citována korespondence (pozoruhodné jsou zejména dopisy Ladislava Sutnara z amerického exilu, s nímž si Hlavsa soustavně psal už od roku 1961). V souboru ohlasů pak najdeme texty Jana Řezáče a Jiřího Šetlíka, anketu k Hlavsovým 75. narozeninám (1984), ale i polemiku mezi Jiřím Trnkou a Jiřím Hájkem o grafickou úpravu měsíčníku Plamen. Vše uzavírají soupisy upravených knih, výstav, ocenění, literatury... Monografie jak má být. Důkladná, poctivá práce. Kniha, kterou je radost vzít do ruky (navzdory jejímu objemu a váze).

„... jinak se okouká...“
Listuji, čtu, prohlížím. Připomínám si knihy, které jsem měl v ruce, které mám v knihovně, knihy, které jsem s láskou držel v ruce (a prožívám znovu to okouzlení), knihy ztracené, po nichž často pátrám v antikvariátech. Bezesporu ovlivnily estetické cítění generace, k níž patřím. O to se Hlavsa zasloužil. A nejen on (dlužno připomenout). Hlavsa byl jedinečný, ale nebyl u nás ve své době zdaleka sám, koho bychom mohli nazvat mistrem vizuálního kouzla. Stejně tak tu byli Zdeněk Seydl, Libor Fára, Jiří Rathouský... šťastná to doba (navzdory všem svým problémům, hrůzám i nedostatkům), šťastná to kultura.
Vynikající typograf z další generace, Jan Solpera, přiznává, že Hlavsovo dílo na něho a jeho generační souputníky působilo tak silně, že je „nikdy nechtěli ve své práci negovat, jak tomu u nastupující generace většinou bývá...“ A dodává: „... existuje typografie před Hlavsou a typografie po Hlavsovi...“
Hlavsův příklad nám ukazuje, jak důležitá je vizuální stránka knih a tištěných médií.
Bez Hlavsova podílu by měsíčník Plamen, jeden z velmi výrazných časopisů československých šedesátých let, byl podstatně chudší. Hlavsovy originální typografie, který šla „proti všem dosavadním typografickým pravidlům a zvyklostem“, zvýrazňovala slova spisovatelů a publicistů, dodávala jim na důrazu, na působivosti. Grafik si přitom byl ovšem vědom konečnosti svého úkolu: „Najede-li nový časopis na nestandardní, nápaditou úpravu, musí si vymýšlet stále – jinak se brzy okouká. Dá se to dělat tři, snad pět let progresivně a ze zájmu. Pak je lepší toho nechat, anebo začít zase znovu a jinak. Časopis – to je k utahání,“ praví v jednom z rozhovorů.
Však také tvorbu grafické tvorby časopisů (vedle Plamene to byl zejména odborný měsíčník Typografie, na jehož podobě se podílel už od konce třicátých let) na sklonku šedesátých let natrvalo opouští – ostatně ani doba by už nepřála výrazným grafickým a typografickým experimentům či hravým pokusům vymknout se k rutiny –, a věnuje se propříště už jen úpravám knih.

„...ohromná knížka...“
V knižním oboru Oldřich Hlavsa rozvinul (po svém) odkaz avantgardy: kniha je mu promyšlenou a kompaktní stavbou, v níž musí vše ladit: papír, barva, vazba, písmo, ilustrace.
Bez Hlavsy by nebyl tím, čím se stal Klub přátel poezie – pro tuto jedinečně koncipovanou řadu publikací, která přinášela českému čtenáři to nejlepší ze světové i domácí poezie, upravil přinejmenším 71 titulů základní řady. Vtiskl edici vysokou grafickou úroveň. Dvojitá přední předsádka svazků základní řady KPP, do níž se vkládala malá gramodeska s nahrávkami herecké recitace či dokonce hlasu básníka, inspirovala Barbaru Toman Tylovou ke stvoření stejné kapsy v monografii. V ní však nenajdeme gramodesku, ale kopie originálních novoročenek osobních i pro časopisy.
Listuji dál. Ohromující celky: Holanovy spisy pro Odeon, Neffova pentalogie, ale také bibliofilie, byť průmyslově vyráběné, z edice Bohemia (Čs. spisovatel), edice Nová poezie (Mladá fronta), Básnické dílo Viléma Závady, ale také všechny řady edice Slunovrat (Čs. spisovatel) – zejména básnická řada, jen s drobným dekorem na přebalu... Skvostné jednotlivosti, které nelze všechny vyjmenovat, tak alespoň náznakem: Krátkého Pamflety, Rochefoucauldova Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě, Jensův Pan Meister, Vaculíkova Sekyra (vydání z roku 1969), Krátkého Snář z roku 1966, nad nímž zajásal na dálku i Ladislav Sutnar: „Je to ohromná knížka!“ ... A pochopitelně nepřehlédnutelná, trojdílná Typographia, do níž Hlavsa shrnul své názory a zkušenosti o písmu a knižní úpravě. Ovšem, i z dobově, tedy politicky podmíněného sborníku dokázal Hlavsa udělat vizuální událost – „poctivě, protože jinak to neuměl“.
Přitom vše vznikalo v ruce a tužkou, jak předvádějí reprodukce maket, které byly pokynem pro tiskaře. Žádná výpomoc počítačem. Postup práce přibližuje v jednom z textů převzatých do monografie Karel Febel: „Než začal pracovat na knize, vždycky důsledně vyžadoval text. Studoval ho se zaujetím literárního vědce – kolik má kapitol, jak je traktovaný, jaké šance nabízí jeho a jeho ilustrátorovi. S obrázky zacházel naprosto nečekaně. Převzal od ilustrátora spoustu kreseb, nakonec do pytlíku shrnul špičky, takové ty drobné kresbičky, míněné zcela okrajově – a z těch najednou udělal závažné celostránkové ilustrace. Vrstvil kresby přes sebe, prostupoval je písmem ­– hrál si s nimi z čiré rozkoše. A takhle tu knihu doslova tvořil, režíroval ji jako autorský film, tkal jako autorskou tapisérii. Musel ji vysedět – jako hrnčíř ji musel udělat z hlíny vlastníma rukama – a celou.“

„...překrývá, množí, zvětšuje...“
Hlavsa je monografickou knihou představen jako „zkušební pilot“, jako „neúnavný experimentátor a individualista, vedený jedinečnou výtvarnou intuicí, plně využívající technických možností a porušující zažitá pravidla, která bezpečně ovládá.“ Jak a čím je porušuje? „Experimentuje ... s knižními formáty, navrhuje různé skládačky a záložky uvnitř knihy i netradiční knižní vazby, které dodnes udivují ojedinělou konceptuální invencí a současně jednoduchostí realizace. Nekonvenční výtvarná forma má podpořit obsah sdělovaného. Vynalézavá a mnohotvárná je i Hlavsova práce s písmem: znaky na obálkách, titulcích či ploše stránky osvobozuje z horizontálního toku řádků, překrývá, množí, zvětšuje a účinně přitom počítá s významovou protiváhou bílé nepotištěné plochy, hledá výtvarné vazby na základě významové struktury. Staví na jednotě protikladů a napětí kontrastů a výsledkem jsou knižní a časopisecké celky, které vyjadřují obrovský cit pro rytmus a podmanivou dynamiku.“ Recept vypadá jednoduše. Naplnění už tak jednoduché není.
Navíc, nebyli tím vždy všichni nadšeni. Zejména za Plamen Hlavsa několikrát dostal. Byl dokonce pozván na svaz novinářů, na kobereček rozličných dobových činovníků. „Ty sis však z toho nic nedělal a tvořil jsi dál tak, jak jsi to chtěl a výtvarně cítil,“ připomíná v jedné gratulaci aféru Hlavsův typografický kolega Adolf Stehno. Na Hlavsovu grafickou úpravu si stěžoval ale například i Jiří Trnka v článku Typografický rock-and-roll aneb Proč jsem konzervativní, který otiskly Literární noviny v roce 1960: „Například časopis Plamen nemůžete číst, i kdybyste se pro to rozhodl, ve vlaku, tím méně ovšem v elektrice, protože musíte neustále otáčet tímto periodikem, abyste se dozvěděl jméno autora, název, poznámku, stránku, a na to není v těchto dopravních prostředcích místo.“ (Zanedlouho po otištění článku však Trnka do redakce Plamenu zasílá kartičku, na níž mimo jiné stojí: „...jako pilný čtenář Plamen čtu a nekritizuji úpravu, jak vida polepšil jsem se...“)

„...nemá ve světě přímé srovnání...“
Na stránkách té knihy ožívá sen o ztraceném (typo)grafickém ráji. Kde jsou dnes tak krásné knihy? Kde jsou dnes vrcholní řemeslníci grafického designu? Zde ovšem máte konkrétní příklad, že dobré řemeslo neodumřelo.
Barbora Toman Tylová si jedinečnost Hlavsova díla uvědomila když ve Spojených státech zkoumala největší světovou sbírku vizuální poezie. „Obklopena mimo jiné různými typy experimentálních publikací, věnovaných typografii, uvědomila jsem si, že Hlavsova tvorba nemá ve světě přímé srovnání.“ Vybrala si ho proto jako téma doktorské zkoušky. Tím to ovšem neskončilo. Monografie, kterou stvořila – doslova: je nejen editorkou a spoluautorkou, ale i autorkou grafické úpravy –, je výsledkem následného čtyřletého bádání.
Kniha je prostoupena přirozenou úctou k Hlavsovi. Nepokouší se křečovitě kopírovat jeho postupy. Dává vyniknout původním dílům v množství reprodukcí, dává prostor Hlavsovým myšlenkám, které by neměly být zapomenuty.
Je to kniha, v které by si typografové a grafičtí úpravci (designéři, jak se dnes s oblibou říká) měli listovat den co den, aby dostali do „krve“, hlavně však do oka ten přirozený půvab nesamozřejmého. Vzor nikoli ke kopírování, ale k následování.
A soudím také, že tahle kniha je jedním z vážných kandidátů na oficiální titul „nejkrásnější“. Vše tu (po hlavsovsku) ladí do celku - grafická úprava, práce předtiskové (retuše a příprava reprodukcí) tiskárny, volba formátu, písma i papíru.

Barbora Toman Tylová (ed.): Jde o to, aby o něco šlo - Typograf Oldřich Hlavsa. Akropolis + Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 592 stran, 1350 Kč, ISBN: 978-80-7470-055-2 (Akropolis) + 978-80-86863-68-9 (UMPRUM).

P. S. Vydání monografie typografa Oldřicha Hlavsy doprovází samostatný web www.oldrichhlavsa.cz. Ani to není v našich poměrech obvyklé.
REPRO: UMPRUM